Dillí – Leh: Z tropů do hor

První část naší cesty do Ladakhu směřovala přes letištní haly nejprve do Dillí, kde jsme měli možnost jeden den ochutnat pravý pouliční ruch a pak do hlavního města této severoindické oblasti – Lehu.

Z Prahy jsme vyletěli na čas, většinu času v letadle jsme spali nebo koukali na film na obrazovce připevněné na sedadle před námi. Let do Dubaje trval asi 6 hodin a tam jsme pak měli pár hodin času než nám letělo letadlo do Dillí. Tak jsme si dali něco malého k večeři a našli si pěkné místo pod palmou (letištní haly v Dubaji jsou opravdu neskutečné, sice byly palmy umělé, ale zato v reálné velikosti), kde jsme pospávali než nastal náš odlet, asi v 5 ráno. Do Dillí už to pak byly jen tři hodiny a dokonce jsme v letadle dostali i snídani. Po výstupu v hlavním městě nastala první indická byrokracie s vyplňováním všelijakých formulářů, teda až po tom, co jsme je vůbec našli. Část naší výpravy je totiž nedostala u kontroly, takže jsme museli obíhat všechny přepážky, než jsme si je vůbec vyprosili pro všechny. U východu pak na nás opravdu čekal domluvený řidič taxíku, který nás zavezl k našemu hotelu. Chlapi z těch aut měli trochu srandu, protože byly starý a strašně maličký (museli jsme se rozdělit do dvou aut, protože do jednoho to i pro tři lidi bylo dost natěsno). A navíc jízda s místníma řidičema je taky velký zážitek, dopravní pravidla v Indii asi neexistují, nemluvě o jízdních pruzích, které taky každý ignoruje a do toho se každou půl minutu na někoho troubí, aspoň z principu. Navíc člověk při výlezu z klimatizované letištní haly dostane strašnou pecku, protože venku je přes 30 stupňů a absolutní vlhkost vzduchu, takže se na něj okamžitě všechno přilepí a tečou mu všude čůrky potu. A tomu nepomáhá ani ta zběsilá jízda autem s okýnkem otevřeným dokořán.

Taxi nás vyhodil před hotelem, který byl uprostřed rušné ulice, takže člověku chvíli trvalo než vůbec mohl vystoupit ven. Na recepci jsme pak čekali dalších půl hodiny, než si pán recepční opíše všechny naše údaje z pasu a pak si ty pasy pro jistotu šel ještě okopírovat. Pokoje ale byly docela pěkné, jedna dvojpostel, vedle malá koupelnička se sprchou a záchodem, ale hlavně všude na stropě velké větráky, které aspoň trochu narušovaly to strašné horko. Nejprve jsme se vydali na střechu hotelu, kde byla restaurace, opět s větrákama a zároveň s krásným výhledem dolů do ulice a na celé město. Tady jsme si dali menší oběd a vyrazili na obhlídku ulic. Prošli jsme nejdříve kus po hlavní silnici a pak jsme na chvíli zahli do bočních uliček. Protože ale na té vedlejší byl ještě větší nepořádek a smrad, honem rychle jsme se zase vrátili na tu hlavní. Tam jsme obhlíželi stánečky se všemožným zbožím, oblečením a kabelkami počínaje, čerstvým ovocem a opelichanými kuřaty konče. Nakonec jsme se ale všichni shodli, že je všude strašné vedro, takže jsme se vrátili do hotelu a zbytek odpoledne prospali. Večer, už za tmy, jsme si ještě zašli do nedaleké „restaurace“, kam chodili hlavně místní, na první indickou večeři – rýži se zeleninou, obešli znovu část hlavního bulváru, protože teplota už byla o maličko příznivější, nakoupili si nějaké to ovoce a šli zase zpátky do postele nabrat sílu na ranní vstávání.

V 1:30 ráno nám zazvonil budík a my celkem neochotně vylezli z postelí a začali balit na odjezd na letiště, odkud jsme se přesouvali z Dillí do Lehu. K tomu nám na hotelu dvakrát vypadla elektřina, takže jsme většinu věcí hledali potmě, takže celkem bojovka na začátek. Ale ve dvě už jsme stáli všichni před hotelem, na kterém zářil do tmy jeho nápis – Vivek, a pomalu se zase skládali do dvou taxíků, které nás zpět na letiště odvážely. Cesta tam byla podstatně rychlejší než předchozí den do hotelu, hlavně proto, že v noci nejezdí tolik aut. Každopádně ale styl jízdy alá bez silničních pravidel si místní taxikáři zachovávají i v noci stejný jako za dne. Na letiště jsme proto dorazili ještě dřív než bylo třeba. Před vstupem do letištní haly si nás venkovní hlídači posílali od jednoho vchodu ke druhému a až u třetího byli ochotní nám zkontrolovat pasy a letenky a vůbec nás dovnitř pustit. Vtipný ale byl ten voják, co nás kontroloval. Dali jsme mu naše vytištěné letenky v průhledných euro-deskách a on si nás postupně odškrtával, ale přes ty desky, takže mu na ně samozřejmě nepsala propiska. Všichni jsme se mu v tu chvíli v duchu trochu smáli.

Uvnitř haly jsme se došli nechat odbavit, odeslali jsme velké batohy na pás a šli si vystát frontu k rentgenům. Jenomže paní co nás odbavovala u přepážky se zapomněla zmínit, že na každém příručním zavazadle musíme mít cedulku se jménem a adresou, takže když se fronta posunula a my byli konečně na řadě, tak nás voják poslal zase nazpátek pro cedulky. Takže jsme si jich vzali hromadu, dali je na každý batoh, tašku s foťákem a cokoliv dalšího co šlo s námi do letadla a šli si vystát frontu znova. Rentgeny pak byly oddělené pro muže a pro ženy a ženy ještě za rentgenem musely do místnosti za závěs, kde je ošahala vojanda, jestli nemají něco nepatřičného po kapsách. Většina z nás prošla kontrolou bez problémů, jediný Leopold chudák musel procházet natřikrát a nechali ho vybalit z batohu veškeré foto vybavení, které extra kontrolovali. Když jsme tohle měli konečně za sebou, přesunuli jsme se mezi obchody a na hodinu si sedli ke kafíčku a muffinům do Starbucks, což byla v podstatě už naše snídaně. Tam jsme mimo jiné debatovali o fotografech a fotkách a koukali při tom na tabuli s rozpisem odletů. Když nastal náš čas, přesunuli jsme se před náš odletový gate, ke kterému se šlo dlouhatánskou chodbou, širokou asi 20 metrů a celou pokrytou kobercem. Byl to celkem paradox vzhledem k tomu, jaký dojem na člověka dělá samotné město Dillí – všude přelidněno, špinavo, smrad a hluk a tady se člověk najednou ocitne v obrovském, prázdném a luxusně vyhlížejícím prostoru. Před naším gatem jsme si sedli na tvrdé sedačky a čekali na let, který nám ale bohužel posunuli, neznámo proč, asi o hodinu a půl, takže jsme jen posedávali a čekali.

V 6:30 nás konečně začali pouštět na palubu letadla a my při příchodu s překvapením zjistili, že jsme všichni, kromě Leopolda, který se byl odbavit zvlášť, dostali sedadla v business třídě. Měli jsme tak krásné kožené sedačky s pěti polohovacími možnostmi a krásný výhled z okna. Cestou jsme nafotili skvělé fotky mraků a hor a před přistáním v Lehu jsme nad městem udělali celkem slušný obracecí manévr těsně kolem hor, od kterých jsme byli v jednu chvíli asi 150 metrů daleko. Měli jsme možná chvíli i trochu strach, ale spíš jsme obdivovali pilota, s jakou jistotou se v tom malém prostoru údolí města mezi těmi vysokými horami při přistání pohyboval. Přistání proběhlo bez problémů a po přistavení schůdků k výstupu nás všechny nahnali do poblíž stojícího autobusu a odvezli nás z ranveje do příletové haly, kde jsme dostali opět několik formulářů k vyplnění. Taky jsme s překvapením zjistili, že je v Lehu celkem zima, takže chlapi začali trochu plašit, že s sebou nemají dost teplého oblečení, ale to bylo dost předčasné, protože počasí se hned dopoledne vybralo a bylo teplo.

Venku před letištěm na nás čekal Stenzin s cedulkou „Mr. Pavel“. Naložil nás do auta a protože nevěděl, kde je hotel Ri-Rab, který jsme měli předem vyhlídnutý, tak řídil nějaký jeho kamarád a on seděl s námi vzadu. Auto bylo celkem malé, takže Leopold s Pavlem B. měli hlavu opřenou až o střechu. Když jsme dojeli k hotelu, Pavel jakožto průvodce šel obhlédnout pokoje, ale Leopold trval na tom, že půjde s ním. Ten pak vyšel ven a už z dálky na nás volal „Tady nemají satelit, sem nejdu!“, ale podle jeho úsměvu nám bylo jasné, že pokoje oba s Pavlem schválili. Tak jsme si odložili batohy a než jsme vyrazili do centra města, sedli jsme si na chvíli na střechu hotelu, kde kromě krásného výhledu do okolí byly postavené stolečky se židlemi a kde nám nabídli, že si tam můžeme objednat snídani. Většina z nás si dala zeleninovou omeletu a Pavel palačinku, všechno to ale bylo strašně dobré, protože to bylo smažené z domácích vajíček.